Podzemní cely

Na samotném nejnižším podlaží vojenské základny leží cely...
Připravené pro nedobrovolný pobyt Jiných, jsou vybavené silnými mřížemi, kamerami sledující pohyb vězňů - a v neposlední řadě i hlídkou, která má za úkol zadržet kohokoliv, kdo by se snad mohl dostat přes ony mříže.
Samotná obytná část cel není úplně špatná. Jejich obyvatelé mají k dispozici obyčejnou rozvrzanou postel a menší stolek se židlí, u kterého se mohou najíst. Ačkoliv se jedná o vězení, stále jsou cely mnohem bezpečnějším útočištěm, než mnohé úkryty venku v Pustinách...

Sebrali ji k ránu, když už pomaličku začínala usínat. Celou tu zpropadenou noc strávila neklidným rozhlížením po okolí v nervy-drásající úzkosti. Nemohla říct, že by předem věděla, že ji najdou a i přes její marnou snahu o boj naloží do jeepu a odvezou do základny jako zajatce... Ale nervy měla nadranc už předtím. Možná to bylo nějaké tušení, možná prostě jen úzkost, která ji zmáhala poměrně často - v důsledku na tom ale příliš nesešlo. Zajali ji. V ten moment její život nejspíš skončil. Konec jedné dlouhé čáry, nicota. Nic dalšího.
Neměla sebemenší tušení, co se s ní mělo dít dál. Ani jeden z vojáků po celou cestu nepromluvil - a když už, tak ne s ní. Nakládali s ní víceméně jako s pytlem brambor. Hodně špatným, zkaženým pytlem brambor. Vlastně bylo skoro až ponižující, že ji složili tak rychle - i když měla po ruce mačetu a oháněla se s ní jako šílená, jeden z vojáků ji jednoduše chytl zezadu a složil jako kdyby nebyla člověk, ale hadrová panenka. Asi to bylo jejím původem, stejně jako dlouhodobým pobytem v Pustinách. Nebyla na tom fyzicky nejlépe, proto by to pro ni nejspíš ani nemělo být až takové překvapení. Čelila zatracené armádě, k čertu. Pochopitelně, že se jim nemohla vyrovnat. Ti muži nejspíš trénovali celý svůj zpropadený život, aby mohli sloužit ve jménu armády a „ochraňovat“ a „pomáhat“ svým lidem. Ona takové kecy rozhodně nebaštila, ale vsadila by se, že oni ano.
I proto se na ni možná ani jeden z nich pořádně nepodíval. Uhýbali pohledem, jen aby se jí nemuseli podívat do očí. Těžko říct, jestli to byl reflex nebo snad obavy. Nevěděli, co je zač. Neměli sebemenší tušení, jaká byla její schopnost. A ona si matně uvědomovala, že toho bývala mohla i využít, kdyby byla jen trošku pozornější. Ale nebyla... A proto seděla v armádním jeepu, se spoutanýma rukama a z každé strany nepříjemně natisknutá na jednoho vojáka. Bylo jí jasné, že se z toho už nevyvleče. Proto veškerý vzdor vzdala a raději odpočívala... Srdce jí po té malé potyčce stále bušilo s nepřirozenou silou i rychlostí, před očima se jí dělaly mžitky. Cítila, že by mohla každou chvílí omdlít, ale chtěla za každou cenu zůstat při vědomí aby jí neutekla ani část cesty na základnu...

Když přišla k sobě, táhli ji kamsi po schodech dolů. Sotva si uvědomila, že musela v průběhu cesty odpadnout, rezignovaně si povzdychla. Ani jeden z vojáků jí nevěnoval pozornost navíc - jednoduše ji odtáhli kamsi do nižšího podlaží a než se stihla nadát, šoupli ji krásně do maličké cely a zamkli ji.
Jen co jí došlo, CO se to vlastně s ní bude dít, zoufale se vrhla k mřížím a několikrát do nich vztekle udeřila. Nemohla být zavřená v tak malé díře, nemohla. Nenáviděla těsné prostory a ta cela byla všechno, co jí tolik vadilo: postrádala prostor navíc, nedalo se tam ani pořádně projít. Jedinou útěchou jí byl menší stolek, do kterého vztekle kopla. Neulevilo se jí. I proto se pomaličku posadila na postel a přitáhla si kolena k hrudi. Poprvé po dlouhé době jí bylo do pláče.

Willow zrovna dlouhými, rychlými kroky mířila k centru celé základny, zanechávajíc za sebou křídlo s mužskými ubikacemi, kde strávila v jednom ze svých úspěšných pokusů o vyhnutí se dlouhému přemýšlení poslední hodiny. Byla připravena na cokoli, co jí ti nahoře měli hodit na krk… dokud její cestu nezkřížil pár vojáků, vláčících mezi sebou mladou dívku, zajatce.

Překvapilo ji, že nekřičela.

Willow na téhle základně nebyla žádným nováčkem, proto většinou věděla, jak to chodí, když nějaká z podzemních cel získá nového obyvatele. Všichni byli přivlečeni proti své vůli – a všichni do jednoho křičeli. Ozvěna těchto prostor poté nesla ten zvuk dál, ve výsledku nebylo v celém objektu živé duše, která by to srdcervoucí kvílení neslyšela. Byli tací, co se z toho zvuku vzpamatovávali ještě několik dlouhých dní, a poté i takoví, kteří po doznění potřásli hlavou a pokračovali ve své dozatímní činnosti. Willow spadala do skupiny druhé.

Tahle drobná bělovláska ale byla potichu. Oči sklopené k zemi a nechala vojáky, kteří ji vedli mezi sebou, aby s ní za chůze cloumali jako s hadrovou panenkou. Vypadala slabá, hodně slabá, a dost očividně byla i mladičká, ještě dítě.

Nevypadala ani na to, že by si sama dokázala zavázat boty, natož aby ustála pokusy vědců, které byly dozajista právě tím důvodem, proč byla tady. Při pomyšlení na to, jak se skupinka hluboce fascinovaných bělopláštníků sklání nad jejím nehybným tělem a skalpelem zanechávají na bledé kůži temně rudé rýhy, se kdesi uvnitř ní zvedla vlna nevole. Tu však okamžitě, čistě ze zvyku, zase nekompromisně udusila. Zvědavost v ní však přetrvala – co také mohou špičkoví armádní vědci chtít od takového písklete?

A byla to právě ta zvědavost, díky čemu skončila o několik hodin později na pozici přechodné hlídky před celou hubeného děvčete, sledujíc, jak se rádoby útěšně houpe na rozvrzané posteli.

Celá cela byla odporně jednotvárná. Bylo znát, že pro ně nebyli ničím víc, než čímsi na obtíž. Něčím odporným, špatným a nečistým. Znechucovalo ji to - i proto se rozhodla, že se odtamtud nějakým způsobem dostane... A až to udělá, vezme někoho s sebou.
Nesnášela to, jak se armáda chovala k nakaženým. Její nenávist byla osobní už předtím, ale s jejím zajetím se všechno ještě víc prohloubilo a vyostřilo. Svým způsobem uvnitř vřela vzteky a toužila bouchat do mříží a křičet jako šílená, ale cosi jí říkalo, že by to neměla dělat. Ztratila by tím část svojí výhody, svoje překvapení. Ačkoliv bylo znát, že ostatní byli taktéž plní vzdoru, nikdo s ní ani nemluvil. V celách bylo několik dalších deviantů, ale když ji táhli dolů, ani jeden se na ni nepodíval. Buď už dávno ztratili naději, nebo na tom byli tak zle, že už ani nebyli schopní dávat najevo svůj vzdor nějak víc, než vzteklým vrčením a nenávistnými pohledy, které vrhali po strážích.
Stráže. Snažila si je všechny co nejlépe prohlédnout - dva z nich se jí dokonce dotkli, takže měla možnost na sebe vzít jejich podobu, ale nedokázala si do paměti vrýt jejich hlasy. Když už mluvili, připadalo jí to, jako kdyby jejich hlasy byly jenom ozvěnou přicházející z příšerné dálky. Nebyly čisté, spíš jako když se pokoušeli s rodiči zapnout rádio a ozývalo se z něj jen praskání a šum.

Z přemýšlení ji vytrhl fakt, že se vystřídaly stráže před její celou. Místo muže stála u jejích mříží najednou žena. Tím ji ta zpropadená armáda vzala vítr z plachet - ještě nikdy neviděla jako součást armádní frakce nějakou ženu. A přesto ji najednou měla přímo před sebou, téměř jako živý model.
Automaticky se přestala houpat a zvedla se z postele, než pomaličku došla k mřížím a upřela na ni zamyšlený pohled. Vypadala zvláštně. Byla jedinou ženou na základně? Vypadala mezi ostatními vojáky tak trošku jako vyvrhel, ale Faith ani omylem nepochybovala o její schopnosti a síle. Už z prvního pohledu jí bylo jasné, že s ní nebylo radno si zahrávat, čehož se také držela. Bylo příliš brzy.
I tak si ale nemohla pomoct a s viditelnou fascinací si ji prohlížela. Alespoň něco jí najednou na armádě přišlo dobré: přeci jen nebyli úplně limitovaní.

Viděla, jak se dívka napružila, když si jí všimla.

Věděla o co jde – málokdo věděl, že mezi vojáky se na několika málo základnách pohybovaly ženy… tedy, minimálně tak tomu bylo ještě před pár lety. Od té doby byla na 25/9/72 docela izolovaná a neměla ponětí, jak na tom vlastně jsou.

Jindy by na ně ani nepohlédla – jedna protože to nepatřilo do jejích povinností do chvíle, kdy se nepokusili o útěk a nedostali se až za mříže, a také kvůli tomu, že jednoduše neměla ten pohled na zjizvená těla a jejich zlomené duše žaludek… tedy měla, ale nezahrávala si, když to nebylo zapotřebí. Teď jí ale získala v těle nadvládu ona zvědavost.

Pomalu se podél ostatních cel vydala k té nové obydlené.

Cestou ji vítaly různé zvuky – od zvuků urychleného odskočení od mříží, přes vzteklé vrčení, po bezhlavý skok jednoho muže přímo do mříže, od které zase rychle odskočil, jako by mu dala ránu elektřinou (a také pravděpodobně dala, u několika problémových jedinců se tento postup zaváděl). Nevšímala si toho, koneckonců, ona za jejich utrpení nemohla. Dělala jen svoji práci. Raději je držela, kde jsou, pokud jí to zaručí, že už nikdy nebude muset strávit noc na jejich místech.

Pomalu došla až k dívce, jejích světlé oči ji upřeně pozorovaly. V ostrém světle zářivek se zdály téměř bílé, orámované tak temnými pytli pod očima, že z dálky by šly snadno zaměnit s vybarvenými monokly. Na její hubené a zjevně strádající tělo zkrátka nebyl hezký pohled.

„Obě máme otázky,“ promluvila se snahou o klidný tón. Zdálo se jí to, nebo sebou drobná bělovláska při zvuku jejího hlasu splašeně trhla? „Začnu, potom ty. Jak mohla drobná, vyhublá holka přežít byť jenom pět minut tam venku?“

Jak mohla drobná, vyhublá holka přežít byť jenom pět minut tam venku?
Její hlas se Faith rozléhal hlavou jako vzdálená ozvěna. Nepatrně se pousmála a jednou rukou chytila mříže, aby se o ně opřela. Byla vážně celkem unavená, potřebovala by si odpočinout. Na takovém místě ale byť jen nevinné klížení očí nepřipadalo v úvahu. A ona otázka té ženy ji... Přinejmenším pobavila. Chápala, proč se ptala. Bylo jí totiž velice jasné, jak asi v ten moment vypadala - vždycky byla slabší a křehčí, ale mezi ostatními devianty se ten dojem musel ještě výrazněji znásobit. O to pak víc vypadala slabě, když byla poblíž vojáků. Ti vedle ní museli vypadat jako horda svalů.
„Mám velké štěstí,“ rozhodla se nakonec odpovědět. Nepatrně přitom sklonila hlavu, než jí pomaličku pohlédla do očí a tiše vydechla. Nebyla si jistá, jestli se jí chtělo říkat, JAK přesně přežila. Schovávala se, vyhledávala jídlo, znovu se schovávala... A měla pár známých mezi nakaženými, díky rodičům. Nic víc. Po většinu času byla skrytá před všemi a vším, dokud se neobjevila ta skupinka vojáků a nenašla ji. Téměř jí to prošlo... téměř.
„A dřív jsem nebývala sama.“ Sotva se trhaně nadechla, pomaličku narovnala páteř a zastrčila si za ucho pramen sněhově bílých vlasů, který jí spadl do tváře. Neměla zrovna sdílnou náladu, ale cítila, že by si možná mohly být navzájem prospěšné. Ona jistě bude něco potřebovat vědět a Faith vnitřně sžírala nevědomost: chtěla vědět, co přesně se s ní vlastně bude dít. V Pustinách se sice šířily řeči o tom, že chytají devianty a provádějí nějaké testy, ale nikdo s přesností netušil, co to obnášelo. Ještě nikdo se totiž nevrátil, aby něco takového vypověděl.

Zavrtěla hlavou, když se jí od dívenky dostalo téhle odpovědi. „Nesnaž se mě vodit za nos.“
Obě dvě musely dost dobře vědět, že štěstí nemělo v těchto dnech prakticky na nic vliv. Mělo vůbec někdy vliv na cokoli? Kdyby totiž štěstí mělo nějakou moc, možná by to všechno neskončilo takhle. Slunce by nevyslalo bouře plné radiace, Země by tyto vlny nevpustila do atmosféry, nemělo by to téměř žádné účinky... Jenomže to nebyla v žádném případě pravda. Účinky tu byly v devastujícím rozsahu, zatímco štěstí si dávno sbalilo svých pět švestek a vydalo se hledat si novou planetu. Tahle byla dávno odepsaná, stejně jako život na ní.
Když ji tak pozorovala, bylo jí dívky docela líto. Tak málo stačilo, aby tu místo ní seděla v kleci a sama se popuzeně vykecávala s některým z vojáků. Nedivila by se, kdyby její jednotky byly v Pustinách považovány za nepřátelské – koneckonců, pokud věděli jen zlomek z toho, co se provádí se zajatými devianty, měli by na to plné právo. Nervózně se pohupovala na patách a pozorovala, jak dívka dost zmateně mžourá do přítmí.
O vteřinu poté, co dívka podotkla, že vlastně nebyla sama, samovolně naklonila hlavu zvědavě ke straně.
Nedivte se její zvědavosti. Nepamatovala si, co bylo před tím, než ji ve čtrnácti sebrali vojáci, neměla tušení, jak to skutečně funguje venku. Když pomine mise, samozřejmě, jenomže když se snažíte v co možná nejkratším čase zneškodnit nakažené tvory, jejichž životy zničil vliv radiace, moc se toho nenaučíte... mimo toho, jak pořádně střílet. Co věděla, bylo to, že většina nakažených ztratila schopnost předat genetickou informaci, děti se rodily dost vzácně – nezřídkakdy jako Jiní. I tahle jím musela být... musela se tam venku zřejmě narodit, mít tam někde rodiče.
A když už byla tahle malá jako první ochotná mluvit... chtěla toho v rámci své zvědavosti trošku využít. Ale teď nebyl její čas na otázku...

„Proč bych to asi dělala? Nic nemám z toho, když ti budu mazat med kolem pusy nebo nějak zvlášť mlžit.“
Neurčitě pokrčila rameny, když to řekla. Nebyla si jistá, proč jí vlastně nevěřila ale byl fakt, že to nejspíš znělo trošku otřepaně. Faith ale nebyla úplně v náladě, kdy by zodpovídala otázky s naprostou jasností, otevřenost se nevyplácela, ne na nepřátelském území. Pokud by mukla o tom, co přesně vlastně to její štěstí bylo, určitě by si vysloužila další snůšku potíží, o které ani omylem nestála. Místo toho si ji zamyšleně prohlížela - vidět totiž ženu v armádě bylo něco nevídaného.
„Jak ses dostala k armádě? Vždycky si chtěla sloužit vlasti anebo tě donutili? Nikdy jsem neviděla ženu, která by v armádě sloužila... Je to zvláštní, přinejmenším. Ale rozhodně obdivuhodné, to nepopírám.“
Pomaličku naklonila hlavu na stranu a zachytila se oběma rukama mříží tak pevně, až jí zbělaly klouby.
Bylo jí jasné, že pokud se dozvědí o jejích schopnostech, nejspíš z ní vysají veškerou krev a kostní dřeň nebo tak něco. Taková schopnost by se totiž armádě tuze hodila - a Faith ani na moment nezapochybovala o tom, že je nejen ve slušném srabu, ale také velkém nebezpečí. Naštěstí byla už na pohled tak zkřehlá a bleďounká, že by si nejspíš takové věci nemuseli dovolit... Protože by to se vší pravděpodobností jen tak nepřežila. Vědci už museli mít nějaké základní znalosti ohledně toho, kdo co nejspíš vydrží - a ať už se jejich testy sestávaly z čehokoliv, Faith si byla téměř stoprocentně jistá, že se na subjekt příliš nehodí.
To ale ti nebozí vojáci v Pustinách tušit nemohli, když ji sebrali. A ona naštěstí byla dostatečně chytrá a pohotová na to, aby před nimi svoje schopnosti nepoužívala, ačkoliv by jí to s trochou štěstí možná i bývalo mohlo zachránit život. Kdyby se přeměnila, možná by je zmátla natolik, aby ji nechali být... Ale kdo ví, jestli by ji potom všem nechtěli chytit ještě více. Schopnost měnit vzhled by totiž v armádě mohla mít opravdu dobré využití...

Při té její otázce se pousmála – nedokázala si pomoci.

Tuhle otázku slýchala docela často, když k nim převeleli někoho z jiné základny. Bažanti měli docela často potřebu dokazovat si, že žena je přece slabší než oni, tudíž zde mají právo rozkazovat... tomu nejvytrvalejšímu trvalo přesvědčení se o opaku dva týdny a tři dny. Dívce se navíc v šedých očkách zablýskla nevýdaná zvědavost, pro kterou měla Willow docela dobré pochopení. Proto jí bylo jasné, že na tuhle otázku zkrátka odpoví... možná o něco víc, než verze, kterou měla pro muže na základně, ale rozhodně nemínila prozradit všechno. Stačilo by, aby ji zachytilo jediné nahrávání zvuku, a je v háji.

Usadila se na zem těsně před dívčinu klec a z pouzdra na stehně vyjmula krátký lovecký nůž. Bezmyšlenkovitě si ho začala proplétat mezi prsty – tak, jako pokaždé, když se potřebovala odpoutat od reality a začít trochu více mluvit.

„Když mi bylo čtrnáct, sebrali mě vojáci," začala. „Tedy, sebrali... takhle. Nemám nejmenší ponětí, co bylo před tím. Každopádně, velitel, kterému bylo už tehdy padesát, se rozhodl, že možná nebude na škodu si na základně mimo bandy testosteronem nabitých vojáků se svalovinou na mozku vychovat i někoho, kdo přemýšlí občas i něčím jiným než rozkrokem a egem. Cvičil rychlost, hbitost a přesnost – víš, co jsou zač průzkumníci, ne?“ Čekala, načež dívka přikývla a mohla pokračovat. „Je mnohem snazší schovat v terénu drobnější ženu než dvoumetrového chlapa, uznej. Ale abych zodpověděla... ne. Žádná velká potřeba ke službě vlasti ve mě nekotví. Jediné, co mě motivuje dost na to, abych tady vydržela, je to, že takhle můžu pomáhat vyčistit Pustiny od těch, kteří... zmagořili."

V krku se jí udělal knedlík. Však měla své důvody. Byli to taky právě nakažení, kdo ji připravil o jedinou otcovskou osobu, na kteoru si kdy pamatovala...

„Hm,“ odpověděla Faith zamyšleně, než téměř nepřítomně pokývla a posadila se do tureckého sedu na svojí posteli.
Nemohla říct, že by se jí to nějak zvlášť líbilo. Mluvení o nakažených bylo nebezpečné, to téma ji poměrně dost bolelo. Vojáci totiž nezabíjeli jen šílené, zabíjeli všechny nakažené. Nedělali v tom absolutně žádný rozdíl, nezajímalo je to. Ať už slepě následovali příkazy z vyšších míst nebo si tím možná něco kompenzovali - to Faith nikdy neměla šanci zjistit a pochopit - tak se nenamáhali rozpoznávat jedno od druhého.
I proto nakonec pomaličku zmlkla a už nic víc neodpověděla, protože nechtěla projevovat dočtenost a agresi. Pořád si docela dost vážila faktu, že mezi vojáky byla i nějaká žena, ale na mysl jí mezitím začal lézt stín v podobě uvědomění si pravdy. A pravda byla krutá a bolestivá: všichni vojáci byli v jádru jejími nepřáteli. Netvrdila o nich, že by byli zlí; nepříslušelo jí soudit jejich charakter a nikdy neměla šanci žádného z nich skutečně poznat, aby něco takového vůbec mohla zkusit. Ale rozhodně každý z nich stál na opačném pólu a nenávist mezi nimi byla téměř až fyzicky citelná. Jeden by bez váhání zabil druhého, pokud by dostal vhodnou příležitost: a to byl krutý fakt, s jakým se musela naučit velice rychle žít.
Nacházela se totiž v jejich proklaté základně a neměla sebemenší tušení, co s ní bude. Jedním si ale byla jistá: nebude to nic příjemného.

Nelíbilo se mi že se všechny subjekty uchovávaly tady. Musel jsem kvůli tomu podniknout cestu z Pantaiumu. Kéž by tak byli tam. Cestování bylo nebezpečné. Rozhodl jsem se neplýtvat časem a hned po příjezdu jsem zamířil k celám. Nedalo se říct že by byly zrovna narvané k prasknutí. Vojáci se musí lépe snažit. Pozdravil jsem hlídku a všechny cely jsem si pozorně prohlédl. "Řekl vám někdo nějaké informace o těchto lidech, vojáku...? Sakra, měli by tu zavést cedulky s jmény. Jsem na to zvyklý." V celách byli rozhodně samí zajímavý lidé. "Máte nějaké pokyny v tom koho mám testovat jako prvního? Někteří bývají nebezpeční, jste tu sama, vojáku? Potřeboval bych dohled." Věděl jsem že někteří můžou být velmi nebezpeční a že není dobré aby s nimi člověk zůstal sám. Docela mě překvapovalo i to že je tu na ně jen jeden hlídač.

Bylo vidět, že dívka se s ní už příliš bavit nechce. Co se dalo dělat... nepřišla si na protipólu proti ní a ostatním Jiným, spíš tak někde mezi, ale viděla na ní, že ona je přesvědčená o úplném opaku... nu dobrá tedy.

A potom se objevil ten vědec a už nebylo příliš prostoru na to, aby se snažila vykoumat, co s tou vzornou bělovláskou. Zaměstnaly ji vědcovy otázky. Vždycky se jako první zkoumali ti, kteří tu byli nejvíc čerstvě... ale tenhle panáček byl zřejmě odjinud a neměl o tomhle nepsaném pravidlu tušení. „V té druhé od konce je jeden, kterého poslední doktorka chtěla vzít i příště... ale zřejmě to připadlo na vás,“ pokynula k řadě naproti na chodbě. Lež to tak úplně nebyla, minulá doktorka skutečně poznamenala, že na toho jednoho si bude muset pořádně posvítit příště.

A co se týče ostatních stráží... „Několik se jich vrátilo z mise, teď jsou někde v chodbách nahoře. Někdo tu každopádně musí zůstat, takže si budete muset pro ně dojít a pak se rozhodnout, koho chcete konkrétně za asistenci,“ pokrčila rameny. Ostatní doktoři většinou už chodili s preferovaným pomocným vojákem. Ona sama chodila s doktorkou, která ale před pár dny odjela kvůli nějaké záležitosti zpátky do Pantaia. „anebo, pokud tady chvíli vydržíte sám, pro ně skočím. Ale budete si na ně muset dát majzla.“

Sotva se v kobkách objevil ten vědec, Faith se velice pomaličku a s viditelnou opatrností přesunula do samotného rohu svojí cely a schoulila se tam do klubíčka.
Ať už přišel pro ni nebo ne, bála se ho. A bála se všech v základně. Odtáhli ji sem proti její vůli - co dobrého by asi tak mohli chtít? Všichni v pustinách věděli, že berou devianty na jakési testování. Nikdo neznal přesné podrobnosti; nebyl totiž nikdo, kdo by o nich mohl vyprávět. Ani jeden z deviantů co znala a najednou zmizeli, se už nikdy nevrátili... A fakt, že nejspíše skončí úplně stejně jako oni, ji velice znepokojoval.
O to víc byla ale překvapená, že ta žena - voják - ji tomu vědci nepředala na stříbrném podnose... Místo toho nenápadně koukázala na někoho úplně jiného. Neměla by z toho mít dobrý pocit, ať už vybrali kohokoliv, ale svým způsobem se jí ulevilo.
I proto se nenápadně pokusila vyhledat její pohled a posunky jí naznačit svojí vděčnost. Nechtěla skončit někde na sále, rozpitvaná jako žába. Kdyby vědcům a armádě nešlo o nic špatného, proč by devianty nebrali na základě žádosti? Byla si jistá, že pokud by jejich záměry byly skutečně čisté a nenásilné, jistě by se pro dobro všech dobrovolníci našli. Ona sama by možná pak šla dobrovolně. Ale věci se zdály být jiné... Mnohem zákeřnější a nebezpečnější. A to Faith dusilo.
Zatímco se krčila ve svojí cele v jednom z rohů, s viditelnou plachostí vepsanou ve tváři sledovala dění před sebou. Chtěla vědět, co se tomu nebožákovi stane... Uslyší ho za chvíli křičet?

"Dobrá tedy, omlouvám se za rozruch. Jsem tu poprvé. Dříve jsem pracoval v laboratoři ve městě. Raději tu počkám s nimi. Nevím koho bych si měl vybrat. Dnes se doufám s nějakými vojáky seznámím a vyberu si někoho schopného. Tak mi prosím jen někoho přiveďte my to dnes nějak zvládneme." Těšil jsem se na první směnu. Zároveň jsem ale ani nevěděl co očekávat. Doktorka tu nenechala žádné zápisy co by dávali moc smysl. Proto jsem měl v plánu odebrat nejprve krev, kostní dřeň, moč a sliny od každého ze subjektů. Musel jsem udělat nejdřív základní testy abych věděl na čem jsem. Doufám že tu nikdo není vážně nemocný protože jinak by se mohli už všichni postupně nakazit. Jsem rád že jsem pro jistotu byl pořád v ochranných hadrech. Pro tyhle případy se to hodně hodilo.
Přišlo mi divné zůstávat tu se subjekty sám v tichu. Proto jsem si odkašlal a začal jsem mluvit. "Jsem doktor Jotiles Kelääki. Od této chvíle jsem vás ošetřující lékař. Nevím jak to fungovalo s vaší předešlou doktorkou ale u mě to nejspíš bude jiné. Chci vás ubezpečit že pokud budete spolupracovat tak se vám nic nestane. Dnes budou jen menší testy a tak se u mě nejspíš vystřídáte všichni." Měl jsem v plánu zkusit s nimi i několik psychotestů. Jen jsem se bál že nebudou přesné protože nebudou chtít spolupracovat. Ale rozhodně je to nutná součást prohlídky.

Jak si usmyslel, tak udělala. Úplně se jí nechtělo nechávat ho s nimi samotného, nikdy nevěděla, co se těm doktorantům zrovna může hnát hlavou, ale raději se neptala. Několika dlouhými kroky zamířila tedy ke dveřím a sotva přivolala jednoho z hlídky za dveřmi, aby zkusil dát pozor na to, že ten doktor nepřijde během čehokoli, co chce mezitím dělat, o končetiny nebo něco podobně potřebného, vydala se po schodech nahoru.

Chtěla na ni zakřičet, ať neodchází. Ať ji neopouští a nenechává ji samotnou s tím doktorem nebo vědcem... Ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku.
Zatímco ta žena mezitím odešla, Faith se sklíčeně otočila v cele zády ke dveřím a potlačila tichý vzlyk. Nechtěla tam zůstat sama s tím člověkem, o kterém nic nevěděla. Celkově tam nechtěla být sama - jakkoliv se svým způsobem cítila ukonejšená faktem, že nebyla jediným deviantem v celách, pořád si tam připadala tak trochu... opuštěně. A nesmírně se bála toho, co mělo následovat. Že prý při spolupráci se jim nic nestane? Nevěřila tomu, ani za mák. Sice neměla na jakýkoliv vzdor energii a sílu, ale pokud by se jí pokusil odebrat kýbl krve, rozhodně by ho alespoň pokousala a poškrábala. Jakkoliv byla možná slabá díky svým genům, pořád se nehodlala změnit na flák masa na operačním sále.

Zatímco ležela schoulená do klubíčka na posteli, pouštěla se do ní zima. Srdce jí bilo jako o závod; nesmírně se bála. Jakkoliv si s tou ženou z předtím ani nevyměnily jména, chyběla jí její přítomnost. Možná patřila k vojákům, ale svým způsobem se s ní poblíž cítila v bezpečí. Nepředhodila ji tomu doktorovi, dokonce. Ale najednou byla pryč... A Faith byla ve svém kotci úplně sama, příliš sama na to, aby se dokázala ubránit, pokud by jí šlo o život.
Neměla poblíž nikoho, kdo by jí podal pomocnou ruku a to ji děsilo. Nikdy si to nechtěla přiznat, ale byla na pomoci ostatních závislá. Nebyla na tom fyzicky dost dobře na to, aby se dokázala ubránit a nebýt svých schopností, nejspíš by v Pustinách nikdy neobstála. Ne po smrti svojí rodiny. Díky bohu ale mohla spoléhat právě na svoje schopnosti - díky těm si také vysloužila nejen ošklivou přezdívku, ale dostatečně silnou reputaci na to, aby se jí lidé vyhýbali. Někteří jí dokonce dobrovolně předávali jídlo, když na ni narazili. Až tolik se jí báli... Báli se toho, co dokázala. A jakkoliv tomu sama nerozuměla, dokázala toho docela dobře využít, o tom nebylo pochyb.

V ten moment ale nebyla v Pustinách, byla zavřená v cele na vojenské základně. A její instinkty jí jasně našeptávaly, že pokud by snad zjistili, co dokáže... Nejspíš by ji rozpitvali jako žábu. Samozřejmě, že by se jim hodila schopnost změnit podobu. A ona jim to rozhodně nebyla připravená dát - i když ani netušila jak, byla pevně rozhodnutá dělat, že nic nedokáže. Pokud ji tedy okolnosti nedonutí k opaku... Stejně moc byla totiž také připravená zabíjet, aby se zachránila.

Vzal jsem si do ruky desky a začal jsem si dělat tabulku. "Můžete mi prosím říct svá jména?" Měl jsem v plánu si všechny nějak zapsat. Každého jsem si popsal podle vzhledu a udělal jsem další kolonky na výsledky testů. Až bude čas tak to hodím do počítače. Pro teď by mi ale mohlo postačit tohle. Budu muset ještě i projít laboratoř a připravit ji na ty větší zásahy. "Chcete vědět co s vámi bude? Já bych na vašem místě chtěl. Ale to byste se mnou museli komunikovat." Nevěděl jsem jak se k subjektům chovat. Bylo to poprvé co jsem měl studovat živé bytosti. Vážně jsem nikomu z nich nechtěl ublížit. Alespoň prozatím ne. "Budu potřebovat vědět jaké jsou vaše zvláštní schopnosti. Pokud mi to řekněte po dobrém tak se vyhneme nepříjemnostem." Během mého proslovu jsem je pozoroval. Někteří mě vážně poslouchali a dávali to dost dobře najevo. Bili do mříží jako šílení. Pak tu však byli ostatní. Bylo mi jasné že taky plně vnímají ale neměl jsem od nich žádnou zpětnou odezvu. Někteří jen seděli na posteli a byli tu dokonce i takový kteří se bez jediného mrknutí dívali na zeď. Těšil jsem se na vyšetřování těch klidných. Mohlo by to probíhat o dost příjemněji než s těmi co by mi asi nejradši prorazili hlavou zeď.

„Proč bychom vám měli říkat svoje jména, když pro vás nejsme nic víc než testovací subjekty? Nemáte snad pro nás cedulky s písmenky a čísílky?“ Pronesla nakonec Faith tichým, mírně popuzeným hlasem, než k doktorovi pomalu pootočila hlavu.
Jakkoliv byla po většinu času celkem klidným a plachým stvořením, ta situace ji značně štvala. Nelíbilo se jí, jak se ten doktor tvářil, že je dobrý. Jak by také mohl? Brát lidi proti jejich vůli a zavírat je do klecí nebylo nic dobrého, nebylo na tom nic správného. I kdyby měl ty nejčistší úmysly, jeho metody byly přinejmenším pochybné. A přesně proto se Faith také ozvala, čímž si od několika dalších deviantů vysloužila pár zvuků souhlasu.
Nechtěla na sebe sice poutat pozornost, ale bylo jí jasné, že se nějakému vyšetření nevyhne. A pokud k tomu dojde... Nepočítala s tím, že by se snad kdy dostala ven. Přinejmenším ne živá. I proto si dodala trochu kuráže a došla pomalu k mřížím, než se jich chytla a upřela na doktora svoje šedé oči.

„Jsme tu zavření jako na porážku. Možná, až budete mít v ruce nějaký lepší důkaz dobré vůle, začnou k vám chodit i dobrovolníci. Doposud víme jenom to, že koho v pustinách seberou, ten už se nikdy nevrátí. A to nevysílá zrovna dobrou zprávu, nemyslíte? Hádám, že asi budu muset víc... Víry.“
Nevěřila mu, ani trošičku. Ale fakt, že se mu dokázala alespoň takhle postavit pro ni znamenal dost, protože jestli měla brzy umřít, alespoň neumřela bez žádného vzdoru. Navíc mu svým způsobem i odpověděla na jednu z jeho otázek... Svoje jméno. Ať už si to přebral jakkoliv, víc s ním mluvit nechtěla. Ale mohla celkem dobře očekávat, že si tím na záda vypálila celkem veliký terč, protože se chtě nechtě dost zviditelnila.
Naštěstí byla ale natolik maličká a křehká, že by snad ani nemohla být dobrým subjektem pro nějaké tvrdší testování.
Ale i tak ze strachu nakonec tiše dodala: „Faith Ramone. Schopnosti ukazovat nechci., nejsem tu svobodně ale to neznamená, že se nemůžu svobodně rozhodovat.“

"Protože jste lidi, minimálně kdysi jste byli lidi. Klidně jsem mohl mít méně štěstí já a mohl jsem být na vašem místě. A kdyby to tak bylo tak bych chtěl alespoň trochu respektu." Usmál jsem se. Líbilo se mi jak se ta žena chovala. Bylo to docela vtipné. Rozhodně byla zajímavá.
"Nemůžu vám říct že jsou ti které armáda sebrala před vámi v pořádku. Udělal bych ti moc rád ale myslím že by to nebyla pravda. Nebyl jsem tu a tak nevím co dělala předešlá doktorka. Já vám chci pomoct. Chci si od vás jen vzít vzorky, udělat testy a pokud možno zjistit jaké jsou úpravy vašeho genomu. Můžu vím slíbit že se dostanete ven." Alespoň jsem v to u většiny doufal. Bylo jasné že u některých mohli nastat nějaké komplikace a tak se ven dostat nemuseli.
"Děkuji ti, Faith Ramone. S schopností si nakonec taky nějak poradíme." Mrkl jsem na ní a zapsal jsem si nové informace do desek.
Už to byla dost dlouhá doba co byla ta vojačka pryč.Naštěstí nebyl problém zůstat tu s nimi. I tak bych byl ale rád kdyby zrychlila abychom mohli pracovat. Budu si na ni muset postěžovat u velitele. Snad ji někdo brzo vysvětlí že člověka s mým postavením nemůže nechat dlouho čekat.

Kdysi jste byli... Z té věty se jí chtělo zvracet. Jako kdyby byli něčím menším, než ostatní - nikdy si nepřipadala nadřazená jenom protože měla schopnost, jakou ostatní nevládli, ale zároveň si nikdy nepřipadala nějak zvlášť podřazená, protože žila v pustinách. Ten člověk to ale zjevně vnímal úplně jinak. A slyšet ho mluvit o respektu Faith jenom rozčilovalo.
„Kdybyste nám chtěl pomoct, tak nás neunášíte z našich domovů!“ Ozvalo se z vedlejší cely. Faith přitom nepatrně pozvedla obočí a odolala touze přikývnout, protože to byla svatá pravda. Jak můžou někomu chtít pomoct a zároveň ho přitom brát jako zajatce a hodit ho do ošklivé špinavé kobky, kde ho zamknou na bůh ví jak dlouho? Kdo ví, co ještě budou mezitím chtít.

*Přichází do cel s dvěma vojáky*
"Dobrý den. Posílal jste pro vojáky. Omlouvám se za zpoždění, právě jsme se vrátili z mise. Předpoládám, že dva vám budou stačit, obvykle zde stačí jeden.", pozdravil. Prošel se kolem cel, prohlédl zajatce a uvědomil si, že ti hlupáci jim zase zapomněli donést jídlo. Pokud chtěli, aby jim všichni umřeli hlady, byli na nejlepší cestě. Obrátil se k jednomu ze svých mužů: "Dojdi do kuchyně a zajisti, ať ti blbci donesou jídlo. Minimálně jednoho dotáhni sem, rád bych si s ním osobně promluvil.". Voják odběhl.

Vzala to delší cestou, proto – když dorazila zpátky do cel s jasnějšími myšlenkami v hlavě – zjistila, že mezitím tu začalo být poměrně živo. Jeden z vojáků jí minul ve dveřích, mířil nahoru a podle denní doby bylo snadné uhodnout, že kuchaři zase nestihli ten jediný úkol, který v téhle hodině měli – nějakým skrovným přídělem nakrmit přežívající subjekty. Ono se vám blbě zkoumá, když vám postupně všechny exempláře pochcípají hlady...

Pohledem sjela velitele, který, leč se před chvílí tvářil, že únavou odpadne, působil poměrně čile. Co jí ale bylo po tom, její oko spíš kritizovalo výrostka po jeho levici – docela mladičkého kluka, kterému se na místě zavíraly oči. „Dobrý způsob, jak je nechat tu půlku zabít a zdrhnout," okomentovala si to polohlasně pro sebe samotnou, načež se otočila k doktorovi. „Zřejmě tu moc odpočatých nebude. Zbytek spí, měli noční hlídky, ale za pár hodin by možná mohli dotáhnout. Do té doby holt asi budu muset hlídat jak je, tak vás," pokrčila rameny.

Tak, pokud je rovnou nechtěl první den brát na sál, kam by za ním kvůli bezpečnosti zkrátka musela, neměl by to být takový problém...

"Jsem rád že už jste tedy, někteří začínají být pořádně naštvaní. Oni vážně nedokážou pochopit že se snažíme pomoct jim jak jen to jde." Vojáci vypadali vážně unaveně ale sám jsem tu na to být nemohl. "Dobrá tedy, zůstaneme zatím tady, když jsou vojáci v tomhle stavu tak bude bezpečnější odebrat všechny vzorky přímo tady. Na ordinaci to dnes nebude, a na sál už vůbec ne." Bez jediného slova jsem si odešel pro připravené věci. V laboratoři pořád nebyl pořádek. Měl jsem tu jen málo svých věcí. Většinu z nich jsem navíc teď ještě sebral a chtěl jsem si je odnést. Předtím jsem si ale ještě vyměnil rukavice. Nechtěl jsem aby se mě kdokoliv z nich dotkl, mohou přenášet vážné nemoci a proto je potřeba být chráněn.
Velmi rychle jsem vběhl zpět k celám. Spěch se mi ovšem nevyplatil. Zakopl jsem a byl jsem rád že jsem na zemi skončil jen já a ne kufr s věcmi který jsem pořád pevně svíral. Někteřé subjekty vypadaly že se velmi dobře baví. Já jsem z toho ovšem tak nadšený nejsem. "Na co čekáš vojáku? Svého velitele bys taky nenechal na zemi. A já jsem ještě důležitější než velitel." Chápal jsem že je voják unavený ale i tak má své povinnosti. "Pokud jsou všichni tvý vojáci takhle neschopní tak nás tady všechny zabije i tahle malá holka." Pokýval jsem hlavou směrem k cele ve které byla zmíněná slečna. "Neboj se, vezmu tě až nakonec ať víš do čeho jdeš, to je odměna za to že jsi se mnou mluvila." Zasmál jsem se na ni a přemýšlel jsem kterého za subjektů si vezmu jako prvního.

Ta žena se vrátila. Doktorův pád na zem pro ni neměl žádný zvláštní význam, protože se vrátila jediná osoba, o jejíž přítomnost svým způsobem stála; ta vojačka, s kterou předtím mluvila.
Zaujalo ji i zjevení jakéhosi důležitého vojáka, nejspíš velitele. Přejížděla očima z jednoho na druhého a snažila si zapamatovat sebemenší detail, protože věděla, že by se jí to později mohlo hodit. Vydat se za jednoho z vojáků a prásknout při nejbližší příležitosti do bot se zdálo jako nejlogičtější možný plán, ačkoliv moc dobře věděla, že to bude všechno - jenom ne jednoduché. Jejich zabezpečení bylo k její smůle skutečně dobré, zjevně už věděli moc dobře, s čím mají co do činění. Samotné cely jí přišly téměř nedobytné, neoplývala totiž nadlidskou silou jako někteří její vrstevníci. A zas tak malá nebyla, aby se protáhla mřížemi... Leda by se rozdělila na kousíčky a záhadně se proplazila skrz, což bylo samozřejmě nemožné.
I proto si začala svůj plán útěku rozmýšlet předem. Neviděla sice, že by někde měli klíče - nebo snad, že by je někdo měl u sebe - ale jistě existoval způsob, jak to zjistit. Pokud by se dostala z cely, cesta už by nemusela být až tak těžká. Jediné co by musela, by bylo najít nějakou uniformu a proplížit se kolem stráží, což by s dostatečnou znalostí osazenstva nemuselo být tak těžké. Znát jejich hlas, jejich tváře a stavbu těla, mohla by se za ně velice snadno vydat...

Z přemýšlení ji opět vytrhl hlas vědce, podle všeho mluvící k ní. Její mluvení se nakonec přeci jen vyplatilo? Byla za to svým způsobem vděčná, protože rozhodně nebyla zrovna dvakrát nadšená z toho rozhovoru. A možnost jít až jako poslední byla rozhodně skvělou výsadou, která se jí rozhodně hodila. Vědět do čeho se to vlastně namočila je vždycky dobré. Pokud by se je snad chystal nějak mučit, alespoň by měla čas smířit se se svojí blízkou smrtí.
„Díky,“ pípla nakonec tiše, zatímco zvídavým pohledem v očích sledovala, co bude následovat. Mínila svoji šanci využít naplno, bylo by hloupé ji promarnit.

Jedna z nových Deviantů v celách na něj celkem dost zvláště koukala. Věnoval by jí více pozornosti, bohužel se právě teď ten doktor rozhodl, že na zemi je mu daleko lépe, než na nohou, a roplácl se, jak dlouhý, tak široký. Vzhledem k tomu, že se snažil ochránit svůj kufřík, to celé vypadalo ještě daleko vtipněji, než by to vypadalo jinak. Alex sám měl co dělat, aby se nezačal smát, což, narozdíl od pár Deviantů, zvládl. Dokonce i jeden z jeho mužů neměl na mále, aby vyprsknul smíchy. Přece jenom, jakmile se někdo povyšuje, je daleko vtipnější pozorovat, jak sebou plácne na zem. A jakmile se začal dožadovat pomoci, což znělo spíše jako prošení, než rozkaz, jeden z Deviantů vyprskl smíchy úplně.
Alex se radši odvrátil, skrývaje úsměv. Spíše pozoroval tu holčinu, jak na něj zpoza mříží kouká. Zajímalo ho, co tím sleduje...